ROZHOVOR Karel Podolský: Výjimečná spolupráce na výstavě palných zbraní

Proč nevynechat výstavu z historie palných zbraní, kterou nyní nabízí Vlastivědné muzeum Olomouc? Důvodů je celá řada, unikátní zbraně, možnost vystřelit si z několika historických kusů a třeba i fakt, že jde o výsledek jedinečné a neobvyklé spolupráce dvou velkých muzeí. O výstavě jsme si povídali s jedním ze tří kurátorů, olomouckým historikem Karlem Podolským.

Pane doktore, jste jedním z kurátorů výstavy Příběhy palných zbraní. Jak jste s její výslednou podobou po dlouhé přípravě spokojen?

Popravdě není právě snadné hodnotit práci, na níž se člověk osobně podílel, navíc tak intenzivně a dlouho, jako v tomto případě. Takový pohled nebývá zcela objektivní. Větší váhu mají zpravidla názory lidí nezaujatých, tedy běžných návštěvníků výstavy. Ty jsou prozatím, alespoň pokud můžeme soudit ze zápisů v návštěvní knize, rozhovorů i jiných reakcí ze strany veřejnosti, veskrze kladné. Což mne jako jednoho ze spoluautorů tohoto výstavního projektu samozřejmě těší. Výstava je otevřena jen krátce, přibližně dva měsíce, ale pokud jsou s ní spokojeni ti, kterým je určena, jsem pochopitelně spokojen i já.
A věřím, že to stejně vnímají i všichni, kteří se na její realizaci podíleli. Ve finále nás bylo více než třicet, a všem patří můj dík.

Jak byste přesvědčil rodinu, která váhá, kam vyrazit s dětmi o víkendu, aby přišli právě na tuto výstavu?

Když pominu fakt, že v našem muzeu je toho k vidění opravdu hodně a je to určitě vhodné místo, kde se dá nejen příjemně, ale zároveň i užitečně trávit volný čas, je výstava Příběhy palných zbraní v mnoha ohledech výjimečná. Svým rozsahem, tematickým zaměřením, počtem vystavených exponátů, ale i architektonickým a výtvarným řešením. Na jednom místě, v sále sv. Kláry, se návštěvník může seznámit s vývojem ručních palných zbraní od konce 16. století po současnost. Nabídka je opravdu bohatá a pestrá. Mezi třemi sty exponáty jsou k vidění nejen zbraně vojenské či lovecké, ale i zbraně sloužící k osobní obraně či sportovnímu vyžití a zábavě.
Když je řeč o dětech, které jistě touží po nevšedních zážitcích, měli bychom se zmínit také o volně přístupných modelech a řezech vybraných typů pušek. Každý návštěvník si tak může „vystřelit“ z křesadlové nebo perkusní pušky, natáhnout závěr vojenské opakovačky či legendárního sovětského samopalu Špagin. Nebo si osobně vyzkoušet, kolik vážil takový křesadlový trombon.
Určitě bych ale neměl ve své pozvánce do muzea zapomenout ještě na jednu věc, která byla rovněž klíčem k úspěchu. Na zdařilé architektonické a grafické řešení výstavy, za které vděčíme Radkovi Polívkovi z Muzea východních Čech v Hradci Králové, jehož jsme požádali o spolupráci. Také díky jeho tvůrčím nápadům a promyšlenému využití bez nadsázky skvělých fotografií našeho muzejního fotografa Pavla Rozsívala se může návštěvník v rozlehlém výstavním sále cítit velmi dobře.

Vlastivědné muzeum v Olomouci na výstavě spolupracovalo s Východočeským muzeem v Pardubicích. Bylo to organizačně náročnější, než kdy byla výstava ryze v gesci VMO?

V některých ohledech byla příprava naší výstavy opravdu složitější a náročnější, spolupráce s kolegy z pardubického muzea se ale rozhodně vyplatila. Její přínos je zřejmý již při letmém pohledu do jednotlivých vitrín. Propojení sbírek Militarií obou muzeí nám umožnilo vytvořit nebývale ucelenou a tím podle mého názoru informačně hodnotnou kolekci palných zbraní. To je ale jen jeden z aspektů oné spolupráce. Za ještě zásadnější považuji skutečnost, že tato výstava není pouhým ztvárněním představ jednoho kurátora, tedy mých. Naopak se utvářela a postupně „rostla“ na základě diskuse a téměř dva roky trvající výměny názorů s kolegou Janem Tetřevem, kurátorem pardubické sbírky. Jeho podíl na výsledné podobě výstavy je zcela zásadní, jak z hlediska odborné garance, tak vlastní tvůrčí práce.
Bez něj by výstava nemohla vypadat tak, jak ji dnes mohou návštěvníci zhlédnout. Totéž platí i o stejnojmenném výstavním katalogu, který jsme ve trojici s již zmíněným fotografem Pavlem Rozsívalem společně připravili.
Jediné, co lze označit za organizačně náročnější, samozřejmě vedle vlastní instalace výstavy, byly převozy zbraní mezi oběma muzei. Ty se uskutečnily nejprve z důvodu provedení fotografické dokumentace vybraných předmětů, která v několika etapách trvala déle než rok. Poté bylo třeba pečlivě načasovat a připravit transporty veškerých vystavených exponátů z depozitářů pardubického muzea k nám do Olomouce.

Je sbírka pardubického muzea něčím výjimečná? Obsahuje nějaké unikátní exponáty, bez nichž by olomoucká výstava byla ochuzena?  

Jelikož se s kolegou Tetřevem známe již mnoho let a několikrát jsme si navzájem zapůjčovali sbírkové předměty pro své výstavy, víme toho o přednostech, ale i nedostatcích sbírek, které spravujeme, poměrně dost. Zatímco těžiště olomoucké sbírky spočívá časově zejména v 18. a 19. století, pardubická se může kromě jiného pochlubit bohatou kolekcí novodobých palných zbraní, včetně těch současných. Spojení obou nám umožnilo eliminovat případná „bílá místa“ v připravovaném scénáři výstavy a zároveň hned na počátku vytvořit obsáhlý soupis předmětů, ze kterého jsme následně vybírali ty z našeho pohledu podstatné a pro návštěvníka zajímavé. 
Bez zapojení pardubického muzea do společného projektu by byli návštěvníci ochuzeni například o zajímavé soubory samonabíjecích pistolí, revolverů, samopalů, útočných pušek nebo kulometů, ale také o cenné exponáty ze světa loveckých či sportovních zbraní.

Je taková spolupráce dvou muzeí standardním počinem, nebo je spíše výjimečná?

V tomto rozsahu spíše výjimečná. O výpůjčkách sbírkových předmětů, bez kterých by se obešla jen málokterá kvalitní výstava, jsem se už zmínil. Zpravidla ale spolupráce mezi dvěma muzejními institucemi na této úrovni končí. My jsme se rozhodli jít výrazně dál. Naším cílem od počátku bylo, vedle realizace nedávno otevřené olomoucké výstavy a společně vydané publikace, následně připravit výstavu také v prostorách pardubického zámku, kde Východočeské muzeum v Pardubicích sídlí. Již jsme na ní s kolegou Tetřevem začali pracovat. Zájemce o problematiku zbraní můžeme ubezpečit, že se bude jednat o výstavu zcela jinou, než je ta olomoucká, odlišně koncipovanou. Věříme ale, že přinejmenším stejně zajímavou.

Olomouc byla až od 80. let 19. století pevnostním městem. Projevil se tento fakt nějak ve zdejší sbírce zbraní?

Rozhodně ano. Osudy olomoucké pevnosti se spolu s trvalou přítomností vojska ve městě odráží ve zdejší sbírce Militarií velmi významně. A netýká se to zdaleka jen zbraní. Armáda zde v minulosti zanechala výraznou stopu, podobně jako například i místní ostrostřelci. Právě jejich krásně zdobené terčovnice a terče, do nichž stříleli při slavnostních příležitostech, se staly jedním z ústředních bodů výstavy. Zcela oprávněně je jim věnován vstupní prostor do sálu. Samotná pevnost se pak návštěvníkům připomene mimo jiné výběrem z unikátní kolekce olomouckých hradebních pušek. Její bohaté historie se pak dotýkají exponáty v sousedních vitrínách – pamětníci útrap třicetileté války či slavné obrany města před pruskými vojsky v roce 1758.

Expozice v sále svaté Kláry je rozdělena podle historických období i účelu palných zbraní do šesti celků. Která část vás osobně nejvíce „baví?

I když se profesně celý život věnuji novějším dějinám, v případě militarií mne to táhne spíše ke staršímu období. Z palných zbraní mne zajímají zejména zbraně křesadlové a perkusní.
A také cesty, kterými se vývoj zbraní v minulosti ubíral. Vedle již naznačeného charakteru olomoucké sbírky je hlavním důvodem tohoto zaměření hlavně můj obdiv k řemeslné práci a umu tehdejších puškařů. Stačí se konec konců podívat do některé z vitrín se starými loveckými puškami nebo párovými pistolemi.

Máte jako historik k vojenským tématům a militariím blízko?

Pokud člověk působí na pozici historika v olomouckém muzeu a má navíc na starosti právě militaria, ani tomu nemůže být jinak. Osobně si ale myslím, že vojenská témata do obecného rámce dějin prostě patří stejně jako témata politická, hospodářská či kulturní. Proto se je snažím, alespoň formou výběrových seminářů, zařazovat i do své výuky na katedře historie.