Žena týdne: Hana Naiclerová

Když Hana Naiclerová spolu s několika kolegy opustila letos na jaře řady prostějovského ANO, způsobilo to trochu zlé krve. I proto jsme si před schůzkou na rozhovor tak trochu zakázali mluvit o politice. Málokdo totiž ví, že energická dáma se angažuje i jinde a jinak.

Přišla jste s dítětem. Asi je to symbolické, když se jdeme bavit o sociologickém fenoménu mizejícího uličního sportu.
Ano. Pořád totiž vzpomínám, jak jsme jako děti přišli ze školy, hodili tašku domů za dveře a šli ven, hrát si s ostatními, jen tak, na ulici. S míčem, švihadlem nebo jen lozit po stromech. Dnešní děti to mají jiné, pediatři bijí na poplach. Je potřeba, aby se děti hýbaly. Ve městech k tomu ale mají minimum možností, se třeba jen tak šermovat klacky nebo lozit po stromech.

Dokážete srovnat Prostějov tehdy a dnes?
Myslím, že v Prostějově máme velké rezervy. Kolik nepřetržitě přístupných hřišť i s večerním osvětlením ve městě je? Sportovní kluby, starající se o budoucí sportovce,  přežívají jen za vydatné podpory trenérů, kteří často bez nároku na odměnu předávají mnohdy v nevyhovujících prostorech své zkušenosti. A i když mi to bude vzápětí vyčteno, tak tohle opravdu není politika. To je doba. Generační věc. Asi máme jako společnost jiné priority.

Jaké?
Systém veřejných finančních podpor máme prazvláštně zaveden. Každoročně je bohatě podporováno pár vyvolených sportů. Ty ostatní, pro které zůstanou jen drobky, však sdružují dohromady několikanásobně více dětí. Našich obyčejných dětí, které možná nebudou stát na bednách vítězů na olympiádě, ale díky sportu najdou přátele, najdou vůli, zodpovědnost a hlavně lásku ke sportu, kterou budou předávat přes další generace zase dál.