Lumír Kantor: Člověk by měl vracet to, co od života dostal

(usměje se a chvíli přemýšlí) Jeden z mých synů se mě kdysi před lety ptal: tati, jsi pracovitý? Vzpomínám, že jsem mu tehdy řekl, že nevím. Práce mě uspokojuje, ale člověk vždy tak nějak tuší nebo ví, že má ještě rezervy. Ale když mi někdo položí otázku, jak odpočívám, tak je pravda, že odpovídám: v práci. Pokud se práce daří, člověk v ní nachází uspokojení.

 

Samotného mě to i po těch letech udivuje. (smích) Maminka byla laborantka, tatínek muzikant – hrál ve filharmonii na příčnou flétnu a učil na hudební škole. Před pár lety jsem zjistil, že učil asi půlku Olomouce na zobcovou flétnu. Byl první, kdo tu tento obor zaváděl. Takže jsem byl vychováván v jiném prostředí než možná mnozí mí kolegové, kteří třeba už od šesté sedmé třídy doma od rodičů lékařů slýchávali, že z nich také jednou bude pan doktor. Já jsem chtěl jít na zemědělsko-ekonomickou školu v Mohelnici. Představoval jsem si, že budu lesníkem – to byly mé tehdejší maximální ambice. Jenže jsem se tam nedostal a byl jsem rád, že mě na poslední chvíli vzali na učiliště. Tehdy to byla jedna z posledních škol, která byla k mání, takže to celé bylo takové řízení osudu. A když o tom tak přemýšlím, domnívám se, že mé dětství, kdy se člověk nějak formuje, bylo do velké míry poznamenané tím, že jsem takřka celou druhou a třetí třídu strávil v nemocnici. Měl jsem kloubní obtíže a téměř dva roky jsem musel ležet v léčebně v Lužích-Košumberku. V té době byl celý systém vůči dětem, jež se takto léčily, poněkud nepřátelský. Návštěvy byly povoleny jednou za šest týdnů. Vždy v daný den se tedy celá léčebna na dvě tři hodiny obsadila příbuznými. Naštěstí dnes už to funguje úplně jinak… Byl jsem tedy naprosto vytržený z rodinného prostředí. Když pak člověk přijde po dvou letech domů, upřímně, moc sebevědomí nemá. Bojíte se jít i na záchod, protože je tam tma, hledáte se s rodiči. Jsem vděčný za to, jak mi moji rodiče pomáhali, a velkou roli v mém životě sehrál i skaut, kam mě tatínek přihlásil. Byla to opravdu těžká etapa. Školu jsme měli v léčebně tak hodinu dvě denně, vše bylo tudíž zrychlené a ve mně potom přetrvával pocit, že musím všechno dohánět. Ale ten pocit mám stále, že něco doháním. (úsměv) 

Na učiliště v Mohelnici, kam jsem tedy po mnoha peripetiích na základní škole nastoupil, nevzpomínám ve zlém, i když to byly poměrně drsné roky. Výuka začínala v šest hodin a já jsem vstával tak, abych stihnul vlak ve 4:42. To si pamatuju, jako by to bylo dnes. Člověk měl ale během těch let jakousi volnost, mohl jsem jezdit trampovat, se skauty… Pak jsem nastoupil na průmyslovku. Do té doby jsem o Mohelnici téměř neslyšel a nakonec jsem v ní strávil šest let! (smích) A i to bylo hezké období… 

 

A potom, když už jsem pracoval, se mnou jel jednou můj kamarád z oddílu na běžky. Večer jsme seděli na srubu a já mu říkal, že bych šel na nějakou vysokou školu, ale že mi nejde matika a technika je mi vzdálená. Vůbec jsem nemyslel na medicínu, ale Honza Maňák, který je z lékařské rodiny, mi poradil, ať to zkusím. Přišlo mi, že se zbláznil. Vše se mnou rozebíral a ráno už jsem měl pocit, že bych to přece jen mohl zkusit. Od jedné paní profesorky z přerovského gymnázia jsem si půjčil učebnice. Do té doby jsem o buňce nevěděl vůbec nic, na učilišti a na průmyslovce se tohle neučilo. (smích) Takže byla potřeba notná dávka sebezapření, musel jsem se každé odpoledne učit. Pak jsem vše oznámil v továrně MEZ Holice, kde jsem pracoval. Zavolali mě k fluktuační komisi, dali mi sedmiměsíční výpovědní lhůtu, takže jsem věděl, že by bylo opravdu dobré se na medicínu dostat, protože bych neměl kde pracovat. Navíc by mě doprovázela role fluktuanta. Ale to nebyl ten hlavní důvod, medicína pro mě byla výzva. A nakonec jsem vystudoval s vyznamenáním, opravil jsem si dokonce i trojku, kterou jsem dostal ve třetím ročníku… (smích)

 

Myslím, že jsem měl vždy vztah k dětem. Mám výrazně mladší sestru, což mohlo hrát roli. I když ona na to takhle asi nevzpomíná, protože má určitě pocit, že jsem ji mnohdy spíš trápil. (úsměv) Potom je tu fakt, že celá moje široká rodina jsou učitelé, koneckonců to máme i ve jménu. Vztah k dětem je u nás zakořeněný. A v neposlední řadě se domnívám, že jsou důležité vzory. Ať už je to mně lidsky blízký kamarád, tak i známá olomoucká jména spjatá s medicínou. A do jisté míry považuji za určující i knihy. Léčebna měla tu výhodu, že když jsme museli ležet, bavili jsme se tím, že jsme četli. A já knihy miloval, takže jsem četl vše, co se mi dostalo pod ruku. Kdo čte Čapka ve třetí třídě?! A záliba v knihách u mě sílila a přivedla mě k humanismu, k přírodním vědám, biologii. Takže k malým miminkům mě nasměrovala kombinace mnoha faktorů. Ale již zmíněné vzory asi považuji za nejzásadnější.

 

(na chvíli se zamyslí) Je to ta nejkrásnější práce, jakou mi život mohl přinést. Má hodně rozměrů. Člověk může pomáhat, komunikovat s lidmi. Děti toho sice moc nenamluví, ale mě baví komunikace s maminkami, i když, přiznávám, to mnohdy není jednoduché, ale na druhou stranu je to obohacující. A pevně věřím, že vzájemně. Nejhezčí je možnost pomáhat druhým.

 

Mám za sebou třicet let praxe. První etapa byla nejkrásnější, protože mi přinášela nejvíce uspokojení z vykonané práce. Byl jsem s miminkem od narození až po propuštění domů. Asi po sedmi letech se naskytla možnost primariátu. A najednou jsem si tu práci musel nějak zdůvodnit. Vlastně pořád si musím zdůvodňovat, že už se nestarám o dítě od porodu do propuštění domů. Ale vždy jsem si říkal a stále si říkám, že když budu pracovat dobře pro lidi, kteří jsou pode mnou, a je jich kolem stovky, tak všichni ti lidé budou spokojení a budou pracovat dobře pro všechny ty děti a jejich maminky. Pak přišly i další výzvy, jako jsou předseda odborné společnosti nebo práce v senátu. A i to je věc, kterou si člověk musí zdůvodnit. Vy opouštíte krásnou práci, kterou máte rádi a která je prospěšná pro druhé, a musíte si svůj krok zdůvodnit, abyste najednou neměli pocit marnosti. A musíte se radovat i z malých věcí, které se vám najednou potom podaří, protože i ty jsou potřeba a dalším lidem pomůžou.  

 

Medikům vždy říkám, že teď už mám možnost všechno vidět v desetiletích. První desetiletí se neslo v duchu výrazného snížení úmrtnosti. Měli jsme jednu z nejvyšších úmrtností v Evropě. Lékaři i sestry dělali, co mohli, ale nebyly tak dokonalé přístroje.  Také je třeba přiznat, že jsme nebyli vychovaní ve smyslu slušnosti. Vztahy nebyly úplně korektní, lhalo se o zdravotním stavu, zejména v onkologii se zastával názor, že pacient nemusí znát pravdu. A to platilo i ve vztahu k umírání dětí… V dalším desetiletí, dejme tomu od roku 2000, jsme se zabývali dlouhodobou morbiditou. Laici říkali, že zachráníme děti, ale za jakou cenu. Pracovali jsme na tom, aby dětí s handicapem bylo co nejméně. Přišlo se například na to, co všechno může způsobovat nadměrné množství kyslíku, a přístup k jeho používání se proměnil. Věda šla nesmírně dopředu. V posledních deseti letech zase hodně řešíme věci týkající se maminky a dítěte, individuální potřeby dětí. 

 

Když se na konci devadesátých let začaly řešit domácí porody, byl jsem odmítavý. A v podobě, v jaké jsou teď, jsem k nim odmítavý stále. Je třeba přijmout fakt, že alternativní porody tu jsou a budou, ale myslím si, že jim lze dát obsah a dají se nastavit pravidla. Domnívám se totiž, že právě pravidla, která by lidé dodržovali, nám chybí. Každá porodní asistentka či kdokoliv, kdo se účastní takového porodu, by pravidla měl dodržovat. Měla by se rovněž zvýšit odpovědnost rodičů i odpovědnost porodní asistentky. Zkrátka je to velké téma, kterým bychom se skutečně měli zabývat, protože je to třeba. V uplynulých šesti letech jsem ve spolupráci s dalšími kolegy a kolegyněmi napsal návrh zákona o komoře porodních asistentek. Prošel úspěšně prvním čtením, ale pak se objevil velký odpor. Lidé prostě nechtějí být regulováni a mít zodpovědnost. Moc rád bych se ale k tomuto tématu vrátil a dotáhl ho. Je důležité, aby tu byla jednotná organizace porodních asistentek, aby fungovala spolupráce, aby byl zřejmý užitek pro dítě i maminku a aby alternativní porody měly formu.

 

U nás na oddělení, troufám si tvrdit, panuje progresivní přístup, jsme velmi otevření přáním rodiček a velká většina maminek je u nás spokojená. Jednou týdně si neoficiálně procházím nemocnici, komunikuji s maminkami, s personálem. Považuji to za nesmírně potřebné. A spokojenost všech je pro mě zásadní.

 

Uvědomuju si čím dál víc, že je to splněný sen. Nevěděl jsem, co budu jednou dělat. Do nějakých dvaceti let mě vůbec nenapadlo, že bych mohl být lékařem. Je to práce, při níž máte velmi často radost – nejen z toho, že věci vycházejí tak, jak si představujete, ale cítíte radost i z toho, že se daří zavádět nové věci…

 

Teď momentálně mám velkou radost, která má velmi osobní podtext. Spinální muskulární atrofie je těžká nemoc, jež ročně přináší neštěstí do zhruba deseti rodin. S touto krutou diagnózou děti rostou a v podstatě se jen čeká na to, kdy přijde konec. (na chvíli se odmlčí a zvážní) Díky práci v senátu se mi povedlo zavést, aby součástí screeningu, jež se provádí z patičky dítěte po porodu, byl i genetický test odhalující toto závažné onemocnění. Pokud tu nemoc dítě má, nově existuje možnost podat mu lék, který ji dokáže zastavit. Tato léčba je velmi drahá, ale opravdu účinná. Už po jedné infuzi dojde k výměně vadné části genu a dítě se vyvíjí normálně. Screening je nezbytné provést co nejdříve a nečekat, až se rozvinou příznaky, protože tento lék, když se podá ihned, má možnost chorobu zcela zastavit. To je podle mě opravdu přelomová věc a už se podařilo i několik dětí zachránit… (opět se na chvíli odmlčí) Víte, já mám s tímto onemocněním osobní zkušenost. Na tuto nemoc mi umřel brácha, když mu byly tři roky. Všechno a všechny to poznamená, celý život rodiny je tím už navždycky zatížen. Takže teď mám pocit satisfakce…

 

Bylo to velmi těžké a dlouhé rozhodování. Rozhodoval jsem se asi půl roku. Myslím si, že jsem ve svém oboru dosáhl poměrně vysokých cílů, o nichž se mi ani nesnilo. Stal jsem se primářem, předsedou odborné společnosti pro celou republiku, profesně se mi podařila spousta věcí. Ale tak nějak vnitřně jsem cítil, že jsem nepronikl do možností, které má politik. Nejsem straník, ohledně politiky mám jasné názory – i s ohledem na celoživotní lásku ke skautingu. Absolutně nepřijímám totalitní režimy. A nezastírám, že mi v roce 2015 při rozhodování hodně napomohla tehdejší politická situace. Vadí mi lež v politice a je těžké, když si všichni řeknou, že se lhát může… Ale primární roli hrál fakt, že bych z pozice senátora mohl prosadit věci prospěšné pro děti, protože obecně se tehdy víc poslouchali politici než odborníci. Takže ta možnost zasáhnout do dění a něco ovlivnit pro mě byla lákavá. A po šesti letech vidím, že to skutečně dávalo smysl, i když to mnohdy nebylo úplně snadné…

 

Do práce chodím v šest hodin, s vrchní sestrou probereme, co je třeba, jdu na předávku služby, přes den jsem v nemocnici a potom dle potřeby odcházím dělat senátní práci. Medicína je služba lidem, politika je služba lidem. Navzájem se mi to prolíná. To, co slyším v nemocnici, jaké jsou potřeby a podobně, tak můžu promítat zpátky díky práci senátora. Ukázkové období byl covid. Věděl jsem, jak funguje očkování, věděl jsem, kde jsou v očkovacím systému vady, sám jsem totiž očkoval a potýkal jsem se se vším, co to obnášelo, na druhé straně jsem mohl tyto věci přinášet do senátu, mluvit o nich například i s profesorem Duškem, a měl jsem tu „moc“ je pozitivně ovlivnit. 

 

Jsou věci měřitelné, odborné, jako je již zmíněný screening, jsou i další věci, které se povedly třeba v oblasti sociální péče. Vždy mě také těší, když se vydaří něco, co se přímo dotkne našeho regionu. Aktuálně mám radost, že se nám povedlo domluvit zřízení železniční vlečky v Hlubočkách. Je tam lom, kde se trhá kamení, jež se potom vozí v náklaďácích. Život v obci celá situace sužuje a rok 2023 by měl přinést lidem úlevu. (na chvíli se odmlčí) Musím říct, že na práci senátora mě mimo jiné baví i to, že nahlédnu do věcí, k nimž nemám blízko a nikdy bych se k nim jinak nedostal. A odteď už vím, jak bude fungovat výhybka! (smích) Navíc jsou to všechno věci, které přinášejí uspokojení více lidem. Mám také radost ze setkávání se starosty a s lidmi z vedení obcí. Jsou to velmi pracovití a obětaví lidé a spousta z nich by mohla být ostatním vzorem. Pak mě těší i, v uvozovkách, drobnosti, jako je vyjednávání na ministerstvu ohledně paliativní péče, otázka finančního narovnání lesů zvláštního určení pro obce na Libavé… Je toho více a je nezbytné, aby člověk sám aktivně vyhledával, co je třeba zlepšit, kde se dá pomoci a tak dále. Také je pro mě obohacující potkávat se v senátu s takovými osobnostmi,  jako jsou Pavel Fischer nebo Miloš Vystrčil. Pak jsou tu i věci, jež mě posouvají, jako například ústavní stížnost, v níž se řešilo, že skupina rodičů nedostala zvýšený rodičovský příspěvek. Sice jsem s touto stížností neuspěl, ale byla to cenná zkušenost. Obrovskou zkušeností mi byla i cesta na Taiwan. To člověka ovlivní na celý život… Nebo vzpomínám, jak jsem úplně na začátku, když jsem četl právní podklady pro jednání senátu, měl pocit, že kapitoly týkající se nouzového stavu nebo vyhlášení válečného stavu jsou naprosto zbytečné. Jaké to bylo ponaučení, že je třeba znát opravdu vše! Senát pro mě znamená rovněž obrovskou zkušenost po stránce odborné. Viděl jsem, jak se tvoří zákony, jak funguje ministerstvo zdravotnictví v mnohých situacích. Najednou už se člověk nezabývá jenom neonatologií, ale otevírají se vám další rozměry, vnímáte fungování politiky, fungování celého státu… 

 

Protože mi to dává smysl. Moje práce v nemocnici je krásná. Pořád říkám, že tam chodím do práce. Senát, i když s sebou přináší práci a starosti, je pro mě za odměnu. Vidím smysl v tom, že se obě funkce doplňují. Pokud byste jen chtěli tvořit zákony, posaďte do senátu 81 právníků a budete je mít. Já ale vidím mnohem více užitku v tom, že tam jsou lidé nejrůznějších profesí, kteří si vzájemně rozšiřují obzory. Posouvají se jako jednotlivci a posouvají jeden druhého navzájem. Někdy mi lidé říkají, že mě litují, že jsem ve velké politice. Člověk musí dávat pozor, aby se neopotřeboval na blbostech, nebo aby se nezapletl, aby se nenechal vtáhnout do nějakých her. A musím říct, že mám štěstí, že mě nikdo do žádných her nevtahuje. (úsměv) Takže já v tom, že jsem senátor, vidím pouze pozitiva. Moje práce v nemocnici a práce v senátu mi jednoduše dávají smysl.

 

Je to sice tradiční otázka, ale ošemetná. (smích) Jakožto člověk, který není moc schopen mluvit o sobě a o svých charakterových vlastnostech, které by pro mnohé voliče mohly být vodítkem, si troufám tvrdit, že moje životní dráha nebyla úplně jednoduchá, můj věk už je také jakousi zárukou životní zkušenosti, kdy jsem se během třicetileté praxe setkával s řadou mezních situací, v nichž člověk musí obstát. Snažil jsem se v medicíně prosazovat věci, které třeba i trvaly, takže mi nechybí trpělivost, cílevědomost a pracovitost. A jsme u toho, na co se mě před lety ptal syn – ano, asi jsem pracovitý. (smích). Líbí se mi myšlenka lékaře Františka Kriegla, člověka, jenž odmítl podepsat Moskevské protokoly a ocitl se tak mezi disidenty. Ten říkával, že politik by měl mít svoji profesi, v níž je dobrý, protože politika je jen na pár let. Jedině tak může vše vracet společnosti. Člověk by měl vracet to, co dostal, souzním s tím. A já jsem od života dostal spoustu dobrých a zajímavých věcí. Můj život – až doposud – stál za to, takže mám co vracet. Koneckonců, je to pro naše děti…

(na moment se zamyslí, aby pak odpověď začal trochu zeširoka) Když se před deseti lety řeklo čapí hnízdo, člověk si představil útulný domov čápů. Před šesti lety jsme v rámci kampaně mluvili o tom, že bychom kamerou sledovali čapí hnízdo, aby lidé mohli pozorovat tu nádheru zrození a péče o mláďata. Vezměte si, jak se ta slova zprofanovala. Dostala úplně jiný význam, to je až děsivé. Takže člověk se úplně zdráhá říct, co je pro něj nejvíc v životě, protože cynici se budou smát a nepochopí to. (odmlčí se) Pro mě je nejvíc láska a pravda. To je pro mě vznešené. A být tu pro druhé… To je pro mě nejvíc.