Studenti na expedici propojili světy zdravých a nemocných

Za poznáním živlů v přírodě i těch v sobě a za ujištěním, že „nemůžu“ je jen slovo, se vydali studenti fakulty tělesné kultury a jejich hosté s postižením s červnovou Expedicí přes bar. Během osmi dní sbírali zkušenosti a zážitky při outdoorových aktivitách na rozpálené pláži, ve skalách i na sněhu.

Výprava, jejíž jádro tvořila osmička účastníků se zdravotním postižením, mezi nimi i čtyři vozíčkáři, postupně zamířila do Slovinska, Chorvatska a Rakouska. Itinerář čítal zejména pěší túry, cyklistické výlety, sjíždění divoké řeky Mrežnice nebo zdolávání ferrat. Ne vždy realita vyšla plánu zcela vstříc, jako například hned v úvodu v horských výšinách nad slovinským Bovcem, kde účastníky překvapil sníh a lyžařský ruch – ale i o tom taková expedice je. O překonávání překážek, také o různých „poprvé“. Někteří z účastníků v chorvatské Rijece se například poprvé podívali k moři.

„Pokud bych měl vybrat tři nejlepší momenty, tak jedním by určitě byl sjezd divoké řeky. Nic takového jsem nikdy předtím nezažil a nevěřil jsem, že budu moci něco podobného na lodi sjet a zažít. Další nezapomenutelný zážitek bylo lezení na skalách v Rakousku. Bylo to náročné, ale super. A jako třetí bych zmínil jeden z prvních momentů, kterým byl výjezd lanovkou do výšky kolem 2200 metrů nad mořem, kde se ještě stále lyžovalo,“ vyjmenoval Jan Mikeska, který před lety skončil na vozíku poté, co si při skoku do vody zlomil krční páteř a poranil míchu.

„Celkově jsem z expedice nadšený. Dostal jsem se na místa, kde jsem ještě nikdy nebyl a kam bych se sám zřejmě nikdy nedostal. Někdy jsem sice měl pocit, že komunikace mezi studenty nebyla úplně stoprocentní a že ne vždy věděli maximum o možnostech, které se v daných místech nabízely, ale perfektní improvizací, která byla občas potřeba, se vše v pohodě zvládlo,“ dodal. 

Spojení světů

Pozitivně expedici hodnotí i další z účastníků na vozíku Petr Stiller. „Je to vynikající akce. Na konci u hodnotícího kolečka si člověk uvědomí, jaký má obrovský smysl. Na začátku fungujete jako student a host, ke konci už jste kamarádi. S mým asistentem Kubou jsme si od začátku sedli, stali se z nás bráchové. Expedice přes bar spojuje světy zdravých a handicapovaných, to má pro mě nesmírnou váhu. Dávám palec nahoru,“ komentoval s tím, že nejvíce se mu zarylo pod kůži koupání v řece Soča a ve vodopádu. „To bylo poprvé a ještě teď z toho mám husinu,“ dodal Petr Stiller, který je na vozíku od svých 14 let kvůli postižení periferních nervů.

Program expedice absolvovala také třeba zrakově postižená Zuzana Chamulová nebo Lukáš Polčák, který se narodil bez části pravé ruky a nohy. O komfort hostů, ale i program a celkově zabezpečení expedice se starali studenti katedry aplikovaných pohybových aktivit, výprava zahrnovala i nezbytný pedagogický dozor a přidalo se také několik lidí z pražské fakulty tělesné výchovy a sportu.

„Starala jsem se o hosty s dětskou mozkovou obrnou a tělesným postižením, oba byli s asistenty. Zvládli všechny aktivity, které jsme pro ně připravili. Celou expedici si užili a byli velice spokojení. Já bych si také dala ještě pár dní navíc, protože to byl super týden se super lidmi. A naučila jsem se mnoho nových věcí, nejen co se týče práce s klienty. Největším zážitkem pro mě byly ferraty, ty jsem nikdy předtím nezkoušela a také jsem nevěděla, co se mnou výška udělá. Především ale bylo krásné sledovat naše hosty, jak si vedli a krůček po krůčku stoupali výš a výš,“ prozradila jedna z organizátorek Andrea Žabčíková.

Vodopád na vlastní ruku

„S hosty jsme si skvěle sedli, což se projevovalo i při zpětné vazbě, kdy nám děkovali za umožnění nových zážitků. Chtěli, aby takových akcí pro osoby s postižením bylo více. Na druhou stranu nám také vysvětlovali věci, které nám občas nedocházely, například že pro vozíčkáře je vozík jeho součástí a tak je k němu třeba přistupovat a zacházet s ním,“ uvedla další z organizátorů Kristýna Navrátilová.

„Nejsilnější okamžik pro mě asi byl, když instruktor ukazoval nevidomému Lukášovi vodopád. Vzduchem mu vedl ruku, kde začíná a končí, popisoval mu, jaké má barvy, ať se nadechne té vůně. To jsem si uvědomila, že já to všechno vidím, ale ten člověk si to musí představit a já nevím, jestli ta jeho představa je stejná jako moje, jestli si to stejně užívá. Silná byla i zmíněná zpětná vazba, kdy jsem se přesvědčila, že lidé v dnešní době ještě dokážou být k sobě upřímní, dokážou mluvit o věcech, které se jim líbí i nelíbí, s respektem vůči těm, kteří tam sedí a poslouchají. Také že dokážou ocenit druhého člověka. To mě nesmírně obohatilo a nabilo,“ dodala studentka.

Realizace expedice vyšla zhruba na 150 tisíc korun. Nemalou částkou vedle fakulty tělesné kultury studenty podpořil magistrát města Olomouce, část prostředků vybrali organizátoři také prostřednictvím crowdfundingové kampaně na portálu Startovač, partnery cesty byly i firmy jako Nutrend či Meyra.    

Expedice přes bar je vzdělávací projekt katedry aplikovaných pohybových aktivit fakulty tělesné kultury, jehož prostřednictvím studenti navazujícího magisterského studia pomáhají osobám s postižením překonávat bariéry a posouvat své vlastní hranice. Zároveň tak získávají praktické zkušenosti pro realizaci akcí pro osoby se zdravotním postižením pro výkon svého budoucího povolání. V minulosti již studenti uspořádali expedice ve Skandinávii nebo v Dolomitech, zavítali také do Švýcarska nebo Lichtenštejnska.