GLOSA Měla by se v ČR zavést povinná vojenská příprava?

Přiznám se, že v posledních měsících nebo spíš letech se nad touhle otázkou zamýšlím stále častěji.

I když pořád žijeme v bezpečné zemi, musíme přijmout fakt, že současná geopolitická situace je natolik vážná, že nelze vyloučit zhoršení bezpečnostní situace i u nás. Nemůžeme donekonečna zavírat oči před imperialistickými snahami putinovského Ruska, které se netají tím, že by nejraději obnovilo svou sféru vlivu z druhé poloviny minulého století. A do té spadáme i my.

Stále častěji proto přemýšlím, jestli není na čase připravovat naši společnost na to, že ne vždy budeme žít v tak bezpečném prostředí, jako nyní. Přitom nejde o nějaké strašení, jak často slýcháme z úst nejrůznějších populistů. Všichni známe rčení "kdo je připraven, není překvapen". A taky víme, že agresor si vždy troufne spíš na někoho slabého, než na někoho, o kom dopředu ví, že se mu bude bránit.
Za základ naší bezpečnosti proto považuji dobře vyzbrojenou a vycvičenou profesionální armádu. Nicméně co když se stane, že na nás Rusko opravdu zaútočí? Neměli bychom mít lépe připravenou i civilní společnost, jejíž členové budou minimálně vědět, jak se v krizových situacích chovat? Myslím si proto, že by se měla zavést určitá společenská příprava na zhoršenou bezpečností situaci. Asi ne přímo vojna, jako jsme ji znali z dob nedávno minulých, ale každý občan by měl být stejně jako znalostí malé násobilky či pravopisu vybaven základními znalostmi, jak se chovat a co dělat v případě krizových situací (kam nakonec nemusí spadat jen přímé vojenské napadení, ale např. i výskyt přírodních katastrof, třeba povodní).
Za posledních 35 let jsme si zvykli na velmi pohodlný život v bezpečí. Neumíme si připustit, že svět tak bezpečný být nemusí a že na nás mohou číhat různé nástrahy, na které dnes nejsme připravení a mnohdy se je snažíme z našeho uvažování vědomě vytěsnit.

Vláda, a to nejen ta současná, ale i ta, která přijde po ní, by se proto měla zabývat tím, jak vytvořit odolnější společnost. Odolnost však musí spočívat nejen ve fyzické schopnosti čelit hrozbám, ale i v odolnosti morální a psychické. Útok na naši společnost totiž nemusí být veden jen raketami, ale svého cíle může agresor dosáhnout i soustavným podrýváním důvěry občanů ve vlastní stát a v jeho instituce. Což se bohužel už nějakou dobu děje a já se obávám, že naši politici této formě agrese zatím čelit neumí. A to by se mělo co nejdříve změnit!

Cestou k větší bezpečnosti ale rozhodně není volba takových politiků, kteří zhoršenou geopolitickou situaci nevnímají nebo ji vnímat nechtějí a ve snaze získat přízeň voličů situaci zlehčují, nebo dokonce realistické varování před hrozícím nebezpečím nazývají strašením. Tohle je neodpovědné chování: strkání hlavy do písku a hanobení těch, kteří nebezpečí chtějí čelit a naši zemi ochránit. Já ale věřím, že stejně, jako se v průzkumech z poslední doby ukázalo, že narůstá počet lidí ochotných naši zemi bránit, promítne se takový postoj i v podzimních volbách a občané si správně vyhodnotí, kdo to s obranou naší země, jejích obyvatel a hodnot, na nichž stojíme, myslí vážně.