HEKTICKÉ HODINY RADOSTI Jak prožívala Olomouc vznik Československé republiky?

Jaké to bylo před 107 lety, kdy se rodila republika? Na počátku podzimu roku 1918 bylo zřejmé, že se velká válka, která byla mnohem později historiky označena jako 1. světová, chýlí nezadržitelně ke konci. Konec konfliktu, který měl vyvolat zásadní změny na mapě Evropy, byl léta těžce zkoušeným obyvatelstvem toužebně očekáván. Vládl nedostatek potravin, na válku orientovaný stát ztrácel schopnost zajistit lidem základní potřeby. Mezinárodní situace byla chaotická a šířila se spousta „zaručených“ zpráv, informací, dezinformací a fám o tom, co se bude dít.

Vysílená, po staletí středoevropský prostor ovládající Ŕakousko-uherská monarchie, byla na kolenou a žadonila o příměří. Jako podmínku pro jeho uzavření si však prezident rodící se světové supervelmoci Spojených států amerických Woodrow Wilson stanovil 18. října princip, který představoval pro evropské uspořádání nový revoluční faktor: právo národů na sebeurčení. Český zahraniční odboj v čele s Masarykem, Štefánikem a Benešem léta trpělivě pracoval na tom, aby se toto právo týkalo i Čechů a Slováků, národa „československého“. Poslední císař Karel I. se marně pokoušel na poslední chvíli kontaktovat relevantní politiky národů monarchie s nabídkou autonomie a uchovat tak mnohonárodnostní stát. Setkal se většinově s nezájmem až ignorací. Jednotlivé národy a jejich představitelé začali brát iniciativu do svých rukou a vyhlašovat nové státy.

Jedním z takových aktů bylo vyhlášení státu Německé Rakousko (Republik Deutsch-Österreich), k němuž došlo 21. října 1918. Nárokovaný stát měl však podle představ svých duchovních otců zahrnovat i území Deutschböhmen, tedy Německých Čech s hlavním městem Libercem. K souvislému území Sudet měly být přidány i enklávy s převahou německého obyvatelstva a k těmto ostrovům v českém živlu měla patřit i Olomouc. Dějiny se však v následujících dnech vydaly jiným směrem. V Praze došlo dne 28. října za známých okolností a prostřednictvím proslulých aktérů, kteří později díky tomuto dějinnému angažmá získali přídomek „muži 28. října“ (Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Vavro Šrobár), k vyhlášení Československé republiky. Ovšem v tomto článku se nevracíme k době, v níž by se informace šířily veřejným rádiem, televizí či internetem. K úspěchu revoluční akce bylo potřeba, aby se k novému státu přihlásili i místní obyvatelé na celém území, které si nárokoval. Organizační role tohoto procesu se ujaly místní pobočky národního výboru, který měl své lidi i v Olomouci. Okresní národní výbor zde byl ustaven 26.  října. Jak se však do Olomouce dostala informace o pražských událostech a co se dělo v následujících hodinách? Historik prof. Jiří Fiala nedávno zveřejnil autentické vzpomínky tehdejšího předsedy olomouckého okresního národního výboru Richarda Fischera, advokáta a pozdějšího dlouholetého starosty Olomouce. Ty popisují hodiny, kdy zpráva o vzniku republiky doputovala do Olomouce, a dění, které vyvolala velmi živě a autenticky:

„Večer tohoto dne – 28. října 1918 – seděli jsme s rodinou klidně v kuchyni připraveni ku spánku. Vtom někdo rychle zazvonil u dveří, dcerka Dagmar běžela otevřít a přiběhla se zprávou, že nějaký důstojník s nějakým pánem přejí si se mnou mluviti. Šel jsem ven a tam zhlédl na chodbě tajemníka Národní jednoty Adolfa Kubisa, tehdy poručíka v Olomouci, jenž zvolal: ,Prvý československý důstojník se vám představuje!‘ a podal mi telegram. Zavedl jsem ho (a pana vrchního poštovního kontrolora Pospíšila) do salonu, narychlo rozsvítil a četl telegram tohoto znění:

Všem okresním výborům a obecním úřadům!

Zákon vydaný národním výborem ze dne 28. října 1918:

Samostatný stát československý vstoupil v život; aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, Národní výbor jménem československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti nařizuje:

Čl. 1. Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s československou Národní radou v Paříži jako orgán nové jednomyslné vůle národa; než se tak stane, vykonává státní svrchovanost Národní výbor.

Čl. 2. Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají dosud v platnosti.

Čl. 3. Všecky úřady samosprávné a státní, župní ústavy, státní, zemské, okresní, župní a obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosud platných zákonů a nařízení.

Čl. 4. Zákon tento nabývá platnosti dnešním dnem.

Čl. 5. Předsednictvu Národního výboru se ukládá, aby tento zákon provedlo.

Dáno v Praze, dne 28. října 1918.

1. Švehla. Jiří Stříbrný. Dr. Al. Rašín. Dr. Fr. Soukup. Dr. Vavro Šrobár.

„Překvapení a radost moje byla bezpříkladná. Zvěstoval jsem to hned rodině, děti provolávaly slávu, skákaly nadšením atd. My se zatím v saloně radili, co udělati“, popisuje Richard Fischer. Ještě pozdě v noci se v Národním domě konala schůze členů Okresního národního výboru, který schválil scénář dění, který počítal pro šíření informací s využitím místního tisku a stvrzení ustavení státu svoláním velké schůze lidu. Richard Fischer pokračuje v popisu událostí, které se odehrály hned z rána následujícího dne: „Ráno po 7. hodině 29. října zavlál z mého domu velký slovanský prapor, na nějž lidé s udivením hleděli. Vždyť při oslavách rakouských úspěchů válečných nikdy nebyl můj dům praporem ozdoben. To věděli lidé v Olomouci dobře, a proto zastavovali se, tvořili skupiny dohadujíce se, co asi se stalo, že slovanský prapor, jenž v době válečné byl znamením velezrady, najednou tak volně vlaje. Ale brzy ukojena byla zvědavost. Po 8. hodině vyšla zvláštní vydání novin, první z nich Proudy, a já si odnášel přímo od stroje z tiskárny první výtisk. Proklamace českého státu šla na dračku z ruky do ruky, čeští lidé jásali nadšením a na českých domech veřejných i soukromých objevovaly se prapory.“

Ráno 29. října 1918 se tak Olomouc začala probouzet nejen do nového dne, ale i do nové politické reality. Červenobílé prapory zavlály postupně na řadě dalších klíčových budov se sídly významných institucí a organizací (Národním domě, Katolickém domě, Občanské besedě, sokolovně, Ústřední záložně, dokonce na průčelí Arcibiskupského paláce). Jak už to v takových hektických dějinných chvílích bývá, informace se šířily od člověka k člověku obrovskou rychlostí a už téhož dne se uskutečnil první velký tábor lidu. Místo jeho konání souviselo s celkovou národnostní situací ve městě a předznamenávalo tak hlavní úkoly, které čekaly budoucí novou městskou politickou reprezentaci Olomouce v samostatné Československé republice. Olomouc tehdy totiž nezahrnovala území města v dnešním rozsahu, její plocha byla víceméně vymezena územím původní vojenské pevnosti, tedy hradbami, jejichž bourání proběhlo teprve nedávno. Další dnešní městské části byly samostatnými obcemi, Hodolany dokonce samostatným městem. Pakliže tyto okolní obce byly až na výjimky převážně české, samotná Olomouc měla výraznou majoritu německého obyvatelstva, k českému národu se hlásilo pouze cca 7 000 obyvatel a část vojenské posádky. Radnice města byla tradičně výhradně v německých rukách. Tábor lidu proto začal nikoli na hlavním náměstí, nýbrž nedaleko před Národním domem. Odtud také zazněly první patetické projevy zástupců okresního národního výboru k davu, který čítal několik desítek tisíc lidí. K olomouckým Čechům se totiž přidaly i početné české zástupy právě z okolních obcí. Dav se následně vydal s doprovodem hudebníků z místní posádkové hudby na pochod městem kolem významných budov a za zpěvu písně „Hej Slované“ teprve na závěr defilé doputoval k radnici na dnešním Horním náměstí. Z balkonu radnice, tradičně ovládané Němci, tak poprvé zazněla v politických projevech čeština. Projevy vyzývaly k mírnému a důstojnému průběhu revolučních událostí bez msty, násilí a krveprolití.

Už první hodiny samostatného státu v Olomouci tak předznamenaly hlavní úkoly, které před novými politiky městské správy stály. Ke skutečnému formálnímu převzetí olomoucké radnice došlo 16. listopadu 1918, kdy vládu nad radnicí a tím i nad městem převzal v Rytířském sále (dnešní obřadní síni) Richard Fischer od dlouholetého německého starosty Olomouce Dietricha Brandhubera. Teprve v dubnu následujícího roku 1919 došlo k ustavení tzv. Velkého (o městu se tehdy mluvilo v mužském rodě) Olomouce, kdy se k městu připojily okolní obce a vytvořily společně středomoravskou metropoli, jak ji známe dnes. České obyvatelstvo tak získalo v novém celku většinu. To už se však dostáváme mimo horečné a radostné okamžiky prvních hodin nové republiky, které jsme chtěli při příležitosti státního svátku v tomto článku přiblížit.