MALÍŘ A MILOVNÍK ŽIVOTA Století Miloslava Holce

V roce 1925 je film ještě němý a vznikají takové klenoty němé éry kinematografie jako Chaplinovo Zlaté opojení či Ejzenštejnův Křižník Potěmkin. Na výstavě dekorativního umění v Paříži získává své jméno nový umělecký styl: Art Deco. Tým archeologa Karla Absolona nachází v popelišti pravěkého naleziště v Dolních Věstonicích sošku, která získá jméno Věstonická Venuše. V Československu se ten rok vystřídali v čele vlády tři premiéři: Antonín Švehla, Jan Černý a Jan Šrámek. Pokoušíme se symbolicky vyjádřit, kam až sahá do minulosti životní oblouk letošního jubilanta, který 20. listopadu oslaví v Domově seniorů Pohoda ve Chválkovicích své sté narozeniny. V tento den se totiž v roce 1925 v Olomouci narodil výtvarník, aranžér, tanečník, zpěvák, básník a kulturní organizátor Miloslav Holec. Pojďme si na stránkách Hanáckého Večerníku připomenout bohatý životní příběh tohoto olomouckého rodáka.

Otec Miloslava Holce Vojtěch pocházel z jižních Čech, v Olomouci si však našel manželku Marii, rozenou Schindlerovou. Prostředím Holcova dětství se tak stala olomoucká čtvrť Neředín, silně jej (a do budoucna i výtvarně) ovlivnil jedinečný pohled na historické jádro města a jeho skupinu věží, který se naskýtá pro pozorovatele právě z neředínského horizontu, např. od křížku v polích. Mezi válečnými léty 1941 a 1944 předurčuje Holcovu profesní orientaci studium na soukromé škole oděvní firmy Rolný v Prostějově, kde absolvoval ateliér reklamy a grafiky. Aranžérství, grafika a práce v reklamě včetně autorství návrhů mnoha log a výtvarných symbolů se stalo Miloslavu Holcovi na celý život až do důchodu oficiální profesí a zdrojem obživy. Poskytovalo mu zázemí pro hlavní životní naplnění ve sféře výtvarného umění, v níž chtěl být svobodný a nezávislý.  V letech 1949-1951 byl Miloslav Holec mimořádným posluchačem výtvarné výchovy na Univerzitě Palackého, kde v tom čase působila i taková inspirující jména, jako byl legendární Jan Zrzavý. Než se však dostaneme k Holcově dráze výtvarné, dílu malíře a kreslíře, musíme udělat odbočku do jiné sféry, která ilustruje Holcův renesanční umělecký talent.

Od roku 1952 stál jako vedoucí v čele souboru lidové hudby Horenka při Moravských železárnách (kde jako aranžér a grafik pracoval). Zde se díky společným zájmům seznámil i s manželkou Irenou. Soubor složený z vlastní muziky (např. s vynikajícím houslistou Josefem Bukačem), zpěváků a tanečníků měl pod Holcovým uměleckým a organizačním vedením vysokou úroveň, vystupoval nejen v olomoucké Redutě či v amfiteátru v Náměšti na Hané, reprezentoval region i na mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici. Holec sám byl v souboru nejen vedoucím, ale také důležitým zpěvákem a tanečníkem, skvěle zvládajícím náročný mužský tanec odzemek. A právě pohyb, tanec a brilantní výtvarné vyjádření pohybu paralelně proniklo jako jeden z hlavních motivů i do Holcovy malířské tvorby a kreseb.  

Organizátorský talent, charisma a schopnost propojovat lidi sehrály důležitou roli i při vzniku a působení olomoucké výtvarné skupiny Ohnisko, založené v roce 1958. Členy Ohniska byli např. výtvarníci a fotografové Milan Hořínek, Miroslav Kostka, Miroslav Šnajdr, Miroslav Stibor, Radko Mašata či Jaroslav Tylich. Pojivem této výtvarné skupiny však nebyl jako u jiných skupin jednotný umělecký program či styl, byla to především vzájemná umělecká inspirace, lidská blízkost a přátelství. Holcovu roli ve skupině dokládá ve vzpomínkách fotograf Miroslav Stibor: „Zcela mimořádnou úlohu spojovacího článku mezi fotografy a výtvarníky sehrál Miloš Holec, spiritus agens všech akcí, talentovaný výtvarník, neúnavný organizátor a nezištný kamarád.“ Skupina do roku 1968 pravidelně vystavovala ve Slovanském domě v Olomouci, který byl tehdy v majetku a správě Holcova pracovního působiště, Moravských železáren.

Ani v období po Ohnisku neslábne Holcova organizační a tvůrčí energie. V sedmdesátých a osmdesátých letech pořádá pravidelné Ateliérové dny, konané nejprve ve Slovanském domě, později v krásném prostředí Klášterního Hradiska. Vystavuje společně např. s fotografem Miroslavem Stiborem, sochařem Karlem Hořínkem či řezbářem Františkem Košíkem. Charakteristickým rysem Holcovy tvorby bylo to, že už od padesátých let své výtvarné dílo vytvářel v tematických cyklech, jejichž tituly vystihují aktuální zdroj inspirace a hlavní motivy: Rytmy a tance, Resonance ženy, Pil jsem víno pod Olympem, Otvírání studánek, Pocta rodnému městu, Slovanské tance ad. Tematicky tvorbu směřují kromě již zmíněných motivů výtvarného zachycení  pohybu a tance či uměleckého zobrazení rodné Olomouce také fascinace ženskou krásou přetavená do ženských aktů v malbě i jedinečně zjednodušené kresbě, v tvorbě se odráží také zážitky z cestování, inspirace načerpaná z pobytů v Řecku, španělském Katalánsku či na Kubě. Časté jsou proto motivy mořských pobřežních scenérií či oslava slunce a vína, které je v Holcově pojetí nabízeno k rozlévání z rukou krásné ženy. Celoživotní inspirací bylo pro Miloslava Holce dílo Pabla Picassa, jehož tvůrčí novátorství a čistotu obdivoval. Holcovi přátelé byli často mistrem obdarováváni papírovými složkami s výtvarnými listy, kombinujícími Holcovy kresby s rukou psanými vlastními básněmi. Holcovu renesanční tvůrčí šíři dokládá to, že jeho jméno najdeme ve slovnících literátů, jemná lyrika Holcových básní obsahuje vzpomínky na dětství a určující dětské zážitky, vzpomínky na maminku, oslavu přírody, slunce, lásky a vína. Své básně často osobně přednášel na literárních večerech poezie.

Za dlouhý tvůrčí život vystřídal Miloslav Holec mnoho ateliérů, kde trávil více času než v bydlišti v ulici v Hlinkách. Ateliér měl např. v Riegerově ulici společně s kolegou Kostkou, na Vídeňské ulici či v klášteře v Kateřinské ulici. Při požáru v jednom z těchto ateliérů přišel Holec o mnoho desítek obrazů. Přirozeným místem pro tvorbu mu byla také příroda, maloval např. na olomouckých Poděbradech, které mu byly dalším „domovem“, mimo jiné také pro velkou zálibu v koupání a nudismu. Období nejvýznamnějšího veřejného a odborného uznání Holcovy výtvarné tvorby přichází po sametové revoluci v devadesátých letech a v době kolem milénia. Holec vystavuje nejen v olomoucké Galerii G či Galerii Patro, společnou výstavu Metamorfózy s dcerou Gabrielou uskutečňuje v roce 1999 v Kolowratském Paláci v Praze, jeho dílo proniká do zahraničí, účastní se výstav v Monaku, Athénách, Bělehradu, jeho dila byla vystavena i v centrále firmy Volkswagen ve Wolfsburgu. Umělecký talent po otci zdědila dcera Gabriela Nakládalová, která se věnuje malbě a kresbě (kromě ní je Holec otcem dvou synů, dvojčat). Na tradici navazuje i vnuk Miloslav, který absolvoval umělecko-průmyslovou školu v Uherském Hradišti a věnuje se grafické práci v Praze.

Pokud bychom měli u Miloslava Holce hledat recept na dlouhověkost, nepochybně by spočíval v lásce k životu, přírodě, pohybu, slunci a vínu. Ještě ve velmi pokročilém věku kolem devíti křížků jsme ho mohli potkávat v Olomouci na kole s nezaměnitelní dlouhými vlasy svázanými do culíku jako člověka mladého tělem i duchem. Autorovi těchto řádků věnoval Holec před lety abstraktní obraz s názvem Rocker, vyjadřující kombinací barev vnitřní energii a žár rockové hudby. Holcovo výtvarné dílo je zastoupené v mnoha soukromých sbírkách v ČR i v zahraničí. Za redakci Hanáckého Večerníku přejeme jubilantu Miloslavu Holcovi hodně zdraví a radosti ze života.    

Foto: Miroslav Stibor a archiv HV